Když jsem předčítal pátou kapitolu, přišla mi víc než aktuální, až jsem měl při čtení závrať - předpověděl jsem si v téhle knize svůj osud? Nebo je tak archetypální, že každej, kdo ji čte - najde v ní to samé pro sebe? Nebo aspoň podobné, když ne to samé? Já si jak Bakš teď připadám.

Trochu té analytiky a geografie neubyde a to jak po technický stránce, tak po tý příběhový. Probírám se termíny kapitoly NamástPrstý, ale všechno nestihnu. Původně jsem se chtěl ještě vrátit k sonetům o TchapíNisé, ale nemohl jsem je najít. Mám je ještě vůbec?

Jak jinak. Jdeš točit čtecí část - a co udělá mikrofon - začne šustit. Tak ať. Tohle je béčkový sci-fi a k němu patří i šuvixovej zvuk. A jak to tak čtu, tak se mi ten příběh znovu promítá před očima a já začínám chápat, co se děje, dělo, bylo, bude - jak se některý věci promítají do mýho života - a nebo se promítaly - a jeden si řekne, jak tahle fantasmagorie může mít nějakej vztah k tomu, co skutečně je. Ať tak či onak, kapitola se věnuje NamástPrstý, Kavantaru - a jak víme - nebo to ještě nevím? Vlastně nevíme, tak to si ještě počkejte, spoilovat tady nebudu.

Kde se vůbec berou tyhle ženský postavy? Takhle, slečna Marplová, to je jasný - ale kde se vzala NamástPrstý, potažmo TchapíNisé v mé hlavě, vezmu-li v potaz, že funguje přesně tak, jak je demonstrováno v této epizodě. A ano, v něčem jsem dost podobný ArtForkovi, i když Helen Bonham Carterová potažmo Gillian Anderson bych mohl bejt taky.

Co je zakřivení Hucenbáb? Jak vypadál MaháMuFlajtra? Vlastně takovej malej testík, jestli jste vůbec dávali při čtení třetí kapitoly pozor...

Nečekaně jsem se posunul v předčítání dál - a tak po shrnutí vrhám se vstříct k DžabejMímu, jo a taky ho popisuju a sděluju svoje umělecký záměry, což je vždycky ošidný, protože záměr je jedna věc a výsledek druhá. Takže takhle: Nic neslibuju - ani sobě, ani vám - jen tak plácám - a možná z toho někdy něco bude a možná taky ne.

Povídám o filmu Cruising, taky o tom proč vlastně dělám tenhle podcast (jakože nejen pro radost), ale i proto, že si tím rozšiřuji vnímání celého světa ArtForka, protože souběžně píšu jeho druhý díl (i když ne tak rychle jako díl první) a dost možná ho budu psát později (že si udělám prostě pauzu), než si nasosám prostě vše, co potřebuji. Takže od Cruisingu k ArtForkovi a otázka byla....

To, že nevím, jak jsem došel k rozbitýmu hrníčku není tak úplně docela pravda. Vlastně si tak připadám ve vztazích docela často. Zaplať pánbů za ty nebeský větry, že jo.

Jestli je ArtFork béčkový nebo žetkový sajfaj nechám na posouzení vám. Nicméně mikrofon dneska rozhodl, že čiště po technické stránce spadám do kategorie ŽET mínus. A protože já nejsem perfekcionista jako jsem býval a je mi spoustu věcí šumák, tak to nechám šumět (asi chci k moři) a jedeme dál. Hnidomačkači ať jdou hnidat na jinej podcast :-)

Šmírající koníček je vlastně terapeutický místo, kde si dávám svobodu říct, okolo čeho všichni chodili od dětství jako okolo horký kaše. Nebo - v ní možná chodili, jen když jsem nebyl poblíž. Já měl rád krupicovou kaši, když jsem byl malej, s kakaem a cukrem. Dobrota. No, ale teď je to o tom, co se neříkalo a naopak, co jsme jako děti říkali. A taky na to, na co jsme si hráli. Když to teď píšu, mám dojem, že jsem to využil při psaní druhého dílu ArtForka (není ještě dopsanej, ale tyhle dětský hry tam jsou). No, v každým případě - za všechno může farář!

V téhle epizodě se dozvíme zbytek, co mělo být v tý předchozí. Prostě zbytek věcí - co je Hadžin, že Hadžin Bá je něco jako National Geographic a to se hodí, když má 20 výročí, taky o tom, jak se Fork rozčiluje a tak dále - něco málo o NamástPrstý a MaháMuFlajtrovi - ale nic podstatnýho a taky povídání o chrámu Aktamo, ale nevím, jestli jsem vám ho teda přiblížil. Spíš ne... Kdo ví... To by mohla bejt otázka pro dnešní den.

Víš kam chodíš, že jo? Tak pro začátek to radši říkám, aby nebylo nějaký divení. A jinak se podíváme na to, jak vypadá ArtFork a taky na to, co jsem přešel v minulých dílech - prostě na takový ty krávovinky, o kterých jsem psal v první kapitole. A protože nemůžu nahrát větší soubor, tak jsem to fiknul v půlce a další bunch of things v příští epizodě.

V téhle epizodě se podíváme na zoubek čubričím pindám, což je pro mě jeden velký fenomén (může být fenomén vůbec malý?) Asi je odvážný mluvit o čubričích pindách jako o fenoménu, když jedinej čtenář ArtForka jsem já a dost možná i jedinej posluchač tohohle podcastu, ale! fakt je, že čubričí pindy mě vždycky naplní takovou dětskou radostí a když na ně narazím v řádkách příběhu o ArtForkovi, tak se směju na plný kolo. No, dobře, možná teď už ne tolik jako na začátku, ale nasmál jsem se, když jsem to psal, nasmál jsem se když jsem to četl a dost možná se nasměju i když to budu poslouchat jako podcast. Takže ačkoliv v tomhle podcastu chybí recept na čubričí pindy, dozvíte se aspoň to, z čeho jsou - a to není k zahození, zvlášť pokud bydlíte na planetě Šoununá.

No co, jmenoval by se Čubričí pindy, ale Šmírající koníček se ke mně víc hodí. Navíc - co není, může být. Třeba to bude mít všechno jednou nějaký pokračování. Zatím se tu prokousávám první kapitolou, jejím názvoslovím a v průběhu čtení si uvědomuju, že jsem něco přeskočil, ale i tak - není to už tak děsný, když se to probralo předem. Takže první kapitola FX6FÍ a vplutí do světa ArtForkova.

Tenhle podcast není nijak zásadní. Prostě jsem se rozhodl, že si udělám radost a zatluču volnou chvíli během nemoci tím, že vezmu mikrofon a jen tak halabala začnu s tématem blízkým mému srdci - a to je Art Fork. Je to kniha, kterou jsem napsal během pandemie a já si říkal, že k ní nechci dělat audioknihu, jako ke svým dosavadním příběhům, ale takový talky v podcastu by byly fajn, no ne? Takže - kdo ví, třeba se jeden posluchač najde - a když ne? Nevadí... Dělám to hlavně pro sebe, že mám dlouhou chvíli - kdo by taky chtěl dělat podcast, kterej je úspěšněj a o něčem je, když můžu dělat podcast o něčem, co nikoho vůbec nezajímá.